KOSTELEC NAD ČERNÝMI LESY

​

Renesanční zámek postavil jako rodové sídlo roku 1562 Jaroslav Smiřický. Nechal ho vystavět na místě starobylého hradu, jehož původ je přičítán mocným Slavníkovcům a svatému Vojtěchovi. Páni Smiřičtí se významně zapsali do
našich dějin. Třeba takový Albrecht Jan, jeden z hlavních iniciátorů a přímý účastník defenestrace královských místodržících Martinice a Slavaty. Vlastně by se dalo říci, že měl štěstí, zemřel mlád, bylo mu 24 let a tak unikl popravě českých pánů, jejichž řady by s největší pravděpodobností rozšířil. Značný majetek z jeho pozůstalosti získala pomocí různých intrik jeho sestra Markéta Salomena. Do bitvy na Bílé hoře obhospodařovala panství od Kostelce až po Turnov, Semily a Náchod, pak jako stoupenkyně krále Fridricha zemi opustila a nějakou dobu žila v Holandsku.

A právě tehdy vzniká tajuplná legenda o nesmírném pokladu českého šlechtického rodu pánů Smiřických, obestřená celou řadou záhad a tajemství. Markéta se na rodný zámek vrátila v roce 1631 během vpádu saských vojsk. Panství sice již nebylo její, ale Liechtensteinů, nicméně jí bylo umožněno prohlédnout si místa svého mládí. V jednom rohovém pokoji se zdržela nápadně déle než jinde. Býval tehdy vyzdoben freskami s olivovými listy, které všechny
směřovaly na jedno místo. Proč asi pošeptala svému synovi, že je vše na svém místě, tak, aby to průvodci zaslechli? Zámecký hejtman povolal havíře s virgulemi, ale nikde nic. Domů přišla paní Markéta ještě jednou, v roce 1639 s
vojsky švédského polního maršálka Balnéra.

Krátkou dobu panství spravovala, ale švédská okupace nebyla dlouhá. V pozdějších dobách pátrali po pokladech mnozí. Od potulného studenta po domorodého řemeslníka, kterému prý radili duchové. Pokud tomu tak bylo, radili
špatně. Nenašel nic. Proč si ale celé generace vyprávějí o podzemních chodbách? Jedna prý vedla ze zámku do blízkého kostela, druhá do tvrze Tuchoraz, pevné, takřka nedobytné stavby u Českého Brodu. Technicky prý v té
době nerealizovatelná chodba by musela překonat značně náročný terén s mnohými převýšeními. Jenomže přesně mezi zámkem a tvrzí jsou dodnes zbytky štol, kde ve středověku těžili měděnou rudu. Kam a v jaké hloubce vedly,
dnes již těžko někdo zjistí. Vstupy jsou zavaleny, písemné doklady o těžbě v archivech ani nikde jinde pochopitelně neexistují. Ale ten směr k Tuchorazi... 

​

V létě roku 1837 přijeli ke tvrzi dva záhadní cizinci ve velkém bytelném kočáře. Velmi toužili prohlédnout si zbytky tvrze, hlavně zachovalou věž. Žně byly v plném proudu a chyběl čas věnovat se vznešené návštěvě, kterou zajímalo
mnohé, ale hovořila s jakýmsi cizím přízvukem. Správce velkostatku jim půjčil klíče a šel po své práci. Konečně proč ne. Věž byla tehdy prázdná a vandalové, kteří by chtěli poškodit fresky na stěnách, tehdy snad ještě neexistovali. Za
několik hodin se vsí prořítil oblakem prachu kočár. Klíče cizinci pohodili před branou a beze stop zmizeli směrem
k Brodu. Když správce přišel do tvrze, našel vykopanou díru do zdi. Nic víc. Pokusil se sice tajemné cizince pronásledovat, ale bezvýsledně. Co skrýš obsahovala, nevíme. Byla však malá na to, aby mohla ukrýt vše, co
z nepředstavitelného majetku Smiřických nebylo nikdy nalezeno.